Ben a jeho splnění sen

7. ledna 2012 v 16:49 | NaimA LloYd |  →Just Me←
26 letá matka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na smrtelnou leukémii.
Její srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodlání, jako každý rodič.
Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny...
Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni.
Ale ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily.Vzala jej za ruku a zeptala se:
"Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš?
Měl jsi někdy nějaký sen a přání, co bys chtěl v životě dělat?"
"Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu."
Máma se na něj usmála a řekla: "Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit."
Později ten den zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland.
Vysvětlila mu poslední přání jejího syna a poprosila, zda by bylo možné svézt 6 letého synka v požárním autě kolem ulice.
Požárník Bob řekl: My můžeme udělat daleko více.
Jestli bude Váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne.
Zůstane s námi na základně, bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy, v plné parádě!
A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý požárnický klobouk, ne hračku - pravý, se znakem Queeslandské záchranné a požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný jako nosíme my a gumové boty. Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové."
O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblékl ho do jeho
požární uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímu speciálu.
Ben si musel sednout na zadní sedadlo a pomoci řídit ho zpět na stanici.
Byl v sedmém nebi.
Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta.
Mimo jiné ho i natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována zapůsobili na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce.
Déle než všichni doktoři považovali za možné.
Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat.
Vrchní sestra, která věřila v princip hospice domova kdy by nikdo neměl umírat sám a opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice.
Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako členpožárního sboru a zavolala i na požární stanici. Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníku dostavil v uniformě do nemocnice k Benovi a stát u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli.
Sloužící důstojník odpověděl: "My můžeme udělat daleko více!
Budeme tam do 5 minut! Máme jen malou prosbu.
Až uslyšíte houkat požární sirény a světla, můžete prosím oznámit v rádiu, že se nejedná o žádný požár?
Že to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho nejlepších členů.
A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje?
O 5 minut později za zvuku sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3.patře. 16 požárníků v plné výzbroji vstoupilo dovnitř.
S dovolením jeho mámy ho objali, drželi ho a řekli mu, jak moc ho mají rádi.
Ben vzhlédl na velitele a s poslednim dechem: "Veliteli, je ze mě už skutečně požárník?
"Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a nejvyšší velitel, drží tvou ruku,"řekl důstojník.
S těmito slovy se Ben usmál a řekl:
"Já vím, držel mě za ruku celý den a andělé mi zpívali."
A naposled zavřel své oči.


Tento příběh má velkou sílu. Příběhy, jež mají sílu pozvednout nás ze židle, jsou jedny z těch nejlepších darů, které kdy můžeme dostat.
Nejsou s nimi spojeny žádné výdaje, jen odměny.
 

Video :(

15. prosince 2011 v 18:54 | NaimA LloYd |  →Just Me←
Hej sice vojáky fakt nesnáším, ale tohle video <3 ! Jak se vojáci vrací k rodině..je to dojemný..:/

Srdce ve sněhu...

9. prosince 2011 v 18:07 | NaimA LloYd |  →Just Me←
Vždycky jsem chtěla kluka, co by pro mě vyšlapal srdíčko do sněhu a pak mě do něho odnesl, abych ho nepošlapala..A dneska se mi to splnilo.. Moje láska mě nepřestane překvapovat! :) Sice se mu někdy něco nepovede říct a mě to pak mrzí, ale tohle... Prostě vždycky jsem věděla, že chcu chodit s klukem, protože ho miluju a ne proto, abych machrovala.. A to je přesně ten případ.. Jestli jsem někdy nějakýho kluka milovala, tak je to právě ON ♥ !!

Jooo!! a v neděli jedeme konečně nakupovat dárečky na vánoce..!! Hůůů do Olympie <3 !! (Potřebuju něco s americkou nebo anglickou vlajkou-na to jsem mega ujetá) ! :)
Jooo ! a musím si koupit tyhle rifle! že jsou hezkýý :D :)
 


Láska nebo sen?!

5. prosince 2011 v 9:13 | NaimA LloYd |  →Just Me←
Láska nebo sen?!
Mám zůstat se svou životní láskou? A nebo následovat svůj sen?
Vždycky jsem si říkala, že radši půjdu za svým snem, ale jako..Teď je to prostě jiný. Nikdy jsem nepočítala s tím, že láska je tak silná.. Ale na druhou stranu se nechci vzdát svého snu, který mám už od malička. Prostě se buď rozdělíme a já si splním sen a nebo budeme spolu, ale já budu nenaplněná.. Ale si zase nedokážu představit, že jsem bez něho.. Prostě zmatek v hlavě…On mě sice podporuje, ale chce zůstat tam kde je, kdežto já se chci odstěhovat začít uplně někde jinde… Teď nad tím zatím nechcu přemýšlet ještě mám čas.. Ale pak se to na mě vyhrne a já se zase špatně rozhodnu.. Tak jak jsem to měla s vojenskou školou, to bylo taky rozhodnutí narychlo a byla to moje největší chyba v životě..

Kapitola 2.- Sestra

4. prosince 2011 v 10:43 | NaimA LloYd |  Đeađ Life
2.kapitolka :)

◄Včelí Královna►

3. prosince 2011 v 11:21 | NaimA LloYd |  Stories of MY life°
Žili jste někdy 9 let ve stínu své "nejlepší kámošky"? Já jo! Jako strašně moc mi ubližovala a pořád se mi snaží ubližovat, ale dnes jsem proti ní imnunní. To byla moje životní lekce. Nebo osud. Protože když teď tak nad tím přemýšlím, tak já vlastně celej život žiju ve stínu druhých. Ale moje "nejlepší kámoška" ze základky je nejdominantnější. Místo toho, aby mi pomohla dohodit kluka, tak je radši sbalila sama. Vždycky, když se mi někdo líbil, tak se sním hned musela začít bavit anebo s ním hned začít chodit. Všechny problémy ji procházeli a učitelé, většinou mužského pohlaví, ji milovali. Ona prostě měla všechno, co chtěla. Měla dokonalý život, který jsem já vždycky chtěla. Na druhou stranu se musím přiznat, že jsem občas její popularity využívala, třeba při zlepšení známek-jo opravdu jsem to dělala. Ale kdo by odolal pokušení si zlepšit známku zadarmo. Jenom protože JI měli rádi, tak mě taky. Ale když jsem slyšela největší drby, jak se o nás baví, tak mě nazvali pouze- její kámoška. Ale hej!? Já mám taky jméno,ne?! Ale teď jsem ve druháku, tak se mi sebevědomí vrátilo. Získala jsem prostě super kluka, za to ona díkí své pověsti děvky, si žádnýho najít nemůže. Hodně přibrala, takže už není taková miss jak byla před tím. A já jsem se začala učit. Takže mám všechno a co víc- mám teď prostě super nejlepší kámošku sestru-a ta je prostě nepřekonatelně NEJLEPŠÍ. A tak mi včelí královna začala závidět. Mojemu klukovi nakecala, že mě viděla s jiným klukem atd... Jenže! Nikdo jí ty kecy nevěřil.. A tak já si dál žiju svůj šťastně spokojený život... Je to jako dostat se z drogové závislosti.. Prostě se konečně cítím šťastná!!

Ach ti kluci--

1. prosince 2011 v 18:46 | NaimA LloYd |  Stories of MY life°
Vždycky jsem věděla, že kluci jsou z jiné planety, ale nikdy mě nenapadlo, že až z tak vzdálené.. Jako nikdy jsem nepatřila mezi holky, která je obletovány kluky. Nebyla jsem žádná včelí královna, ale spíš její dělnice. Ale to je jiný příběh :) .. Dneska jsem se rozhodla, že napíšu něco o svém klukovi.. Jsme spolu něco málo přes 4 měsíce a to, že nikdy neřešil naše výročí, tak na to jsme si zvykla. Dobře nezvykla jsem si na to úplně, ale neřeším to. Prostě mi je jenom líto, že mi nemůže napsat ani smsku z netu, která je zadarmo. Ale to, co mi řekl včera mě fakt dostalo. Byli jsme venku a procházeli jsme se, drželi jsme se za ruce a smáli jsme se, jak nejvíc zamilovanej pár. A bavili jsme se o podvádění ve vztazích. On mi řekl, že podvod je pro něj, až když se holka s klukem vyspí. Ale to je podle mě blbost! Copak by mu nevadilo,kdybych se líbala s jiným klukem? No ale bavili jsme se dál a on mi řekl, cituji: "No, já bych tě nepodvedl.Ale kdyby za mnou přišla nějaká fakt pěkná holka, tak bych jí řekl: Jseš fakt pěkná a strašně dobrá na sex, ale já mám teď holku, tak s tebou nemůžu spat" ... Chápete to? Jako to jsem jeho zábrana? Bráním mu v něčem? Tak jako ať se mnou není, ať se se mnou rozejde jestli mu vadím. Já vím, že je hodnej.On prostě nikdy nepatřil mezi frajírky, co se chtějí jenom vyspat s holkou, ale tohle fakt přehnal. Jako nenaštvalo mě to. Ale brutálně mě to zranilo. Ale nemůžu si pomoc já ho miluju..Doufám, že to myslel jinak, než jak to vypadá...

1.kapitola-Nový život

30. listopadu 2011 v 21:07 | NaimA LloYd |  Đeađ Life
Kapitola 1. Nový život


Cítila jsem, jak mi síla proudí do těla. Všechny moje smysly se zase začínaly vracet do normálu. "Za chvíli už budu schopna života." Teda pokud se tomu dá říkat život. Tolik dnů bez potravy jsem zažívala poprvé. Posledních pár dnů jsem nemyslela na nic jiného. Jen na to, abych byla zase nakrmená a spokojená. Moje kořist se začala z posledních sil vzpírat. Ale bylo pro ni téměř nemožné dostat se z toho ven. Ještě pár doušků a bude konec. A skutečně po pár vteřinách jsem odložila mrtvé tělo stranou a vyčerpaně sem si lehla vedle. Automaticky jsem si otřela pusu a zkontrolovala se v zrcádku. Konečně se mi vrátil můj ostrý zrak a skvělý sluch, moje nepřemožitelná síla. Konečně jsem se mohla postavit zase na nohy. Konečně jsem se nemusel skrývat před ostatními. Konečně jsem byla zase šťastná. Protože jsem TO měla v sobě. A měla jsem TOHO hodně. Protože jedině TO potřebujeme k životu. A to o čem tu celou dobu mluvím je krev.
Podívala jsem se na mrtvé tělo vedle sebe a zapřemýšlela jsem co s ním. Když ho zakopu, tak ho najdou. Když ho hodím do řeky, tak ho najdou. "Co s tebou?" Ptala jsem se mrtvoly, jako bych chtěla slyšet nějakou rozumnou nápovědu. No ve skutečnosti jsem chtěla.Ne zrovna po tom mrtvém tělu, ale po někom. Po komkoliv. "Asi tě spálím" řekla jsem sama sobě, protože jsem byla sama. Jenom já a ta mrtvá dívka, kterou jsem zabila. Moje rodina žila na druhém konci světa a to do slova. Neviděli jsme se už několik stovek let. V něčem jsme se nepohodli, tak jsem utekla. Rozhodli se, že skončí s pitím lidské krve a místo toho se budou živit tou zvířecí. Ale já jsem nechtěla. A proč taky? Vždyť zvířecí krev je tak obyčejná a bez chuti. Kdybych měla žít pouze na ní, tak přijdu o všechny svoje síly a výhody. A o čem by pak byl můj život? Za to lidská krev.. Už jenom ta vůně mě pohání do života. Je sladká a teplá. No prostě jsem nechtěla slyšet o pití zvířecí krve, tak mě vyhnali. Že prý nebudou žít se zrůdou. Jak kdyby jsme nebyli stejní. Jenom s rozdílem, že já jsem si vybrala snadnější způsob života. Nemusím se ovládat. Prostě když mám hlad, tak se najím. Většinou ale musím přežívat na krve z krevní banky, abych se neprozradila.
"Je čas někde zakotvit." Prostě jsem to MUSELA říct nahlas..Už hodně dlouho jsem s nikým nemluvila. Strašně mi to chybí. Mít kamarády. Ne, co to plácám! Kamarádi mi fakt moc nechybí. Zatím. Ale někdy se vážně cítím sama. Až dojdu do města a seženu si byt, tak začnu zase chodit do školy. Kdysi jsem do školy chodila. Byla to dívčí škola s přísnými učiteli. Někteří však měli slabost pro mladé dívky. Tehdy mi bylo 17, byla jsem krásná. I když jsem byla jenom člověk. Bylo 14. září rok 1573. Ten den jsem zůstala ve škole dýl, abych si něco dopsala. Myslela jsem si, že jsem tam sama, ale když mi spadla knížka z ruky, tak se někdo objevil ve dveřích. Pan Sommer, náš učitel chemie. Přistoupil ke mně a bez jakéhokoli slova mě začal zuřivě líbat. Bránila jsem se jak to šlo, jenže on byl silnější. Hodil mě na zem, jako bych byla nějaké bezcenné smítko prachu. Surově ze mě strhl moje šaty a pak mě znásilnil. Do teď je to můj druhý nehorší zážitek v životě. Ale pomstila jsem se. O pár týdnu později jsem byla proměněna na upírku. Museli mě prohlásit za mrtvou, tak můj učitel byl velmi překvapený, když jsem ho přišla navštívit. Musím říct, že se opravdu bál. Uvidím, jak se od té doby školy změnily.
Ze svého červeného, trošku roztrhaného batůžku vytáhnu mapku nedalekého okolí. "Hmm tak třeba tady" řeknu a zabodnu prst do mapy. Risefield-stojí tam. Je asi 50 km vzdálený od místa, kde se právě nacházím. Ale tak proč ne. Kdybych chtěla, tak tam doběhnu za pár vteřin,ale stejně asi budu potřebovat auto. A peníze.
Na silnici je docela klid. Taky aby ne, vždyť už je po druhé hodině ráno. Slabě mrholí a zem už je docela mokrá, takže radši vydržím stát. Čekám pět minut a žádné auto nejede a co hůř, rozpršelo se víc. Velké dešťové kapky se na mě ze shora valí a mě nezbývá nic jiného, než si hlavu zakrýt rukama. Nemám žádnou bundu. Ani nemusím. Nikdy mi není zima, avšak v zimě musím nosit bundu, abych nebyla nápadná.Ale teď v létě mám na sobě jen riflové mini kraťasy a krátké tričko. A teď mě to docela štve. Chápete? Mám zrovna vyžehlené své vlasy. Moje vlasy. Jestli bych o sobě měla něco říct, tak především to, že mám nádherné vlasy. Ne, ne. Nádherné je slabé slovo. Mám je zrzavé, ale ne rezavé. Taková ta blonďatá rezavá.Prostě světlá. Mám je dlouhé až do pasu a jsou princeznovsky kudrnaté. Jsem na ně pyšná. Jenže teď je mám vyžehlené a ještě bych je ráda měla chvíli vyžehlené.
Mám štěstí. Audi TT, poznám to podle motoru-léta praxe. Sice přitáhnu do města asi velkou pozornost, ale na další auto se mi čekat nechce. Stoupnu si do cesty a čekám až se auto přiblíží. Až je skoro u mě, tak začnu mávat, aby zastavilo. Řídí ho starší muž, asi tak kolem 45 let. "Copak potřebujete slečno?" ptá se mě až příliš obětavě. "Auto" odpovím suše s vědomím, že nic nezmůže. Ten podivní chlap se začne smát a to mě vytočí. Jedním tahem ho vyhodím z auta. Přiblížím se k němu. Cítím jeho silný parfém smíchaný s ženským. Určitě byl v bordelu. Cítím hodně různých ženských parfémů. "Nevíš co se stalo. Tudy si vůbec nejel" použiji na něj svůj nátlak. To je taky hodně účinná věcička. Nasednu do auta a rozjedu se směrem k Risefieldu.
Cesta trvá poměrně dlouho. V rádiu zrovna hrají moji oblíbenou písničku od Within temptation. Jenom co písnička dohraje, tak vjíždím do města. No do města. Spíš do větší vesnice. Teď kde sehnat byt. Hotely nesnáším, ale vypadá to, že pro zatím si s tím budu muset vystačit. Peněz mám zatím dost. 500$. Byly v autě. V peněžence, v kožené. Najdu si hotel, který není nějak extra luxusní. Už když vcházím na recepci, tak si všímám, jak se na mě všichni dívají. Tak zajímavě a vystrašeně. Ne proto, že by se mě báli, ale pro to, že nic takového ještě neviděli. No tak jsem jiná než ostatní. Trochu hezčí a zajímavější. Mám rysy, postavu i výšku prvotřídní top modelky. "Dobrý den slečno" pozdraví mě recepční. Žena, tak 20. Je na mě docela ironická, ale mě to lichotí. Stejně, až budu mít hlad, tak je ona bude první. "Jednolůžkový pokoj" odpovím svým zvonivým hlasem. Mohla bych dělat dokonce i zpěvačku. Recepční mi podá klíček a já na nic nečekám a jdu do pokoje.
Pokoj je překvapivě pěkný. Na stole je pár kytek. Růže a orchideje. Voní to tady krásně. Většinou se mi z vůní dělá špatně, protože jsou přeplácané a velmi silné, což lidský nos nedokáže zachytit. Ale tady to voní fakt krásně. Moje další kroky směřují do koupelny, ale když se na sebe podívám, tak jen tak tak nevykřiknu. Co se mi to stalo s vlasy? A moje řasenka je celá rozteklá. Ale i tak bych do kapsy strčila skoro všechny holky. Půjdu se pořádně prospat. Sice upíři spát nemusí, ale můžou. Potom jsem čilá a mám po ránu dobrou náladu. Teď se muselo ulevit té závistivé recepční. Zítra se půjdu zapsat do školy. A pak začne můj nový život.

Fajn..tohle je jenom úvod..ale slibuju, že to pořádně rozepíšu :)


Vojenská škola :(/

30. listopadu 2011 v 17:34 | NaimA LloYd |  Stories of MY life°
Chtěla bych poděkovat svojí nejlepší kamarádce Niki,protože tu vždycky byla, je a bude pro mě:)



Dobře.Budu psát všechno přesně jak cítím.Nebudu přemýšlet nad slovy.Nebudou procházet hlavou,pouze mým srdcem.Ale není to tak lehké,když vím,že se tam budu muset vrátit.Do té doby,o které chci vyprávět.Vím,možná to zní nelogicky,ale i když tyhle roky nepatří k těm,na které bych vzpomínala s radostí,tak si myslím,že stojí za to je nějakým způsobem uchovat.Možná bych chtěla zapomenou,ale možná mi ten rok a půl bude stále připomínat,že když se zdá,že je něco opravdu hrozného,může to být ještě horší.

Byla jsem na vojenské škole a nechci,aby to vypadalo,že vás odrazuji,ale pro mě to bylo takové,jak to budu popisovat.Když opravdu netoužíte po tom být vojákem,tak na té škole nemáte co dělat.Není to normální škola,přesně jak sem čekala,ale tohle už bylo moc.Na tohle jsem vážně nebyla připravená.Svým způsobem to nebyla špatná škola,byla dobrá,akční,jak by si každý přál.Jenže já ne.Já musím být vždy výjimka.Spousta lidí se mě ptá,proč jsem teda šla na tu školu,když nechci být voják?!A já jim říkám,že jsem nevěděla co vlastně chci.Lidi,co nevědí,co chtějí,ale chodí na gympl.Já jsem na gympl chtěla,vlastně jsem i věděla co chci.Jenže moji rodiče mě přesvědčovali,že na svůj sen nemám,že v mém případě by gympl ani neměl cenu,tak jsem radši poslechla a vybrala si nějakou jinou školu,abych nemusela poslouchat,že jsem neschopná a herečka nikdy nebudu.A já jim uvěřila.Myslela jsem si,že je to můj pubertální výmysl,jak to všichni nazývali.Vybrala jsem si tedy vojenskou školu.Tehdy jsem si říkala,že to může být i sranda.Jenže hned po prvních dvou týdnech jsem změnila názor.Hned po dvou týdnech jsem chtěla přestoupit..Jenže říkejte to rodičům.Ze začátku jsem si říkala, že to vydržím a věci se časem změní,jenže se tak nestalo. A bylo to čím dál tím víc horší.
Tak po měsíci, mi jeden vážně inteligentní kluk vymyslel přezdívku. Přezdívky mám ráda,pořád si nějaký vymýšlím...Jenomže tohle..Tohle nebyla přezdívka, kterou by většina lidí chtěla..A já patřím mezi ně..Prostě začal mi nadávat,že beru drogy..Jako ze začátku mi to přišlo vtipný, protože jsem si říkala,kde to vzal..Já a drogy..Já na to vůbec nevypadám (v tu dobu jsem spíš vypadala jak barbina..Růžový hadry,blond vlasy a růžovej melír). Ale postupem času mi tak začali říkat úplně všichni. Jasně, bylo mi to maximálně nepříjemný..Zkoušela jsem udělat všechno,aby toho nechali.Smála jsem se tomu, ignorovala to,oplácela jim to, ale prostě nic se nedělo a nadávky na můj účet šly dál.. Někdy si ze mě dělali srandu,že jsem nejhnusnější ve škole..Ale i když to bude znít možná trochu namyšleně,já jsem věděla, že nejsem. V každým je přece něco krásnýho.Tolik probrečených dnů a nocí. Úplně mi to shodilo mé sebevědomí a byla jsem doslova chodící troska. Neměla jsem nikoho, kdo by mě utěšil nebo povzbudil. Rok a půl jsem byla dočista sama! A navíc mi tam chyběla moje nejlepší kamarádka, moje druhá polovina.Začalo mi to hodně hodně hodně vadit. A ještě do toho přišel kluk. Jenže byl od tama, kde bydlím a já jsem musela jet každý týden na intr. Věděla jsem, že teď je ten konec, že teď už se tam nemůžu vrátit a poslouchat další nadávky a urážky. Tohle byla moje jediná šance a já jsem ji využila. Doma jsem mamce všechno řekla..Tak po dlouhém přemlouvání se šla se mnou podívat na jinou střední školu. Můj otec s tím do teď nesouhlasí a v tomhle směru jsem ho asi hodně zklamala, jenže promiň tati, ale tohle je můj život! Tak jsem přestoupila..A teď? Jsem prostě nejšťastnější člověk na světě..Moji nejlepší kamarádku mám zpět! A našla jsem si kluka..Konečně mám život podle mých představ...


Tenhle song mi teď hodně pomáhá!!!

Kam dál