Listopad 2011

1.kapitola-Nový život

30. listopadu 2011 v 21:07 | NaimA LloYd |  Đeađ Life
Kapitola 1. Nový život


Cítila jsem, jak mi síla proudí do těla. Všechny moje smysly se zase začínaly vracet do normálu. "Za chvíli už budu schopna života." Teda pokud se tomu dá říkat život. Tolik dnů bez potravy jsem zažívala poprvé. Posledních pár dnů jsem nemyslela na nic jiného. Jen na to, abych byla zase nakrmená a spokojená. Moje kořist se začala z posledních sil vzpírat. Ale bylo pro ni téměř nemožné dostat se z toho ven. Ještě pár doušků a bude konec. A skutečně po pár vteřinách jsem odložila mrtvé tělo stranou a vyčerpaně sem si lehla vedle. Automaticky jsem si otřela pusu a zkontrolovala se v zrcádku. Konečně se mi vrátil můj ostrý zrak a skvělý sluch, moje nepřemožitelná síla. Konečně jsem se mohla postavit zase na nohy. Konečně jsem se nemusel skrývat před ostatními. Konečně jsem byla zase šťastná. Protože jsem TO měla v sobě. A měla jsem TOHO hodně. Protože jedině TO potřebujeme k životu. A to o čem tu celou dobu mluvím je krev.
Podívala jsem se na mrtvé tělo vedle sebe a zapřemýšlela jsem co s ním. Když ho zakopu, tak ho najdou. Když ho hodím do řeky, tak ho najdou. "Co s tebou?" Ptala jsem se mrtvoly, jako bych chtěla slyšet nějakou rozumnou nápovědu. No ve skutečnosti jsem chtěla.Ne zrovna po tom mrtvém tělu, ale po někom. Po komkoliv. "Asi tě spálím" řekla jsem sama sobě, protože jsem byla sama. Jenom já a ta mrtvá dívka, kterou jsem zabila. Moje rodina žila na druhém konci světa a to do slova. Neviděli jsme se už několik stovek let. V něčem jsme se nepohodli, tak jsem utekla. Rozhodli se, že skončí s pitím lidské krve a místo toho se budou živit tou zvířecí. Ale já jsem nechtěla. A proč taky? Vždyť zvířecí krev je tak obyčejná a bez chuti. Kdybych měla žít pouze na ní, tak přijdu o všechny svoje síly a výhody. A o čem by pak byl můj život? Za to lidská krev.. Už jenom ta vůně mě pohání do života. Je sladká a teplá. No prostě jsem nechtěla slyšet o pití zvířecí krve, tak mě vyhnali. Že prý nebudou žít se zrůdou. Jak kdyby jsme nebyli stejní. Jenom s rozdílem, že já jsem si vybrala snadnější způsob života. Nemusím se ovládat. Prostě když mám hlad, tak se najím. Většinou ale musím přežívat na krve z krevní banky, abych se neprozradila.
"Je čas někde zakotvit." Prostě jsem to MUSELA říct nahlas..Už hodně dlouho jsem s nikým nemluvila. Strašně mi to chybí. Mít kamarády. Ne, co to plácám! Kamarádi mi fakt moc nechybí. Zatím. Ale někdy se vážně cítím sama. Až dojdu do města a seženu si byt, tak začnu zase chodit do školy. Kdysi jsem do školy chodila. Byla to dívčí škola s přísnými učiteli. Někteří však měli slabost pro mladé dívky. Tehdy mi bylo 17, byla jsem krásná. I když jsem byla jenom člověk. Bylo 14. září rok 1573. Ten den jsem zůstala ve škole dýl, abych si něco dopsala. Myslela jsem si, že jsem tam sama, ale když mi spadla knížka z ruky, tak se někdo objevil ve dveřích. Pan Sommer, náš učitel chemie. Přistoupil ke mně a bez jakéhokoli slova mě začal zuřivě líbat. Bránila jsem se jak to šlo, jenže on byl silnější. Hodil mě na zem, jako bych byla nějaké bezcenné smítko prachu. Surově ze mě strhl moje šaty a pak mě znásilnil. Do teď je to můj druhý nehorší zážitek v životě. Ale pomstila jsem se. O pár týdnu později jsem byla proměněna na upírku. Museli mě prohlásit za mrtvou, tak můj učitel byl velmi překvapený, když jsem ho přišla navštívit. Musím říct, že se opravdu bál. Uvidím, jak se od té doby školy změnily.
Ze svého červeného, trošku roztrhaného batůžku vytáhnu mapku nedalekého okolí. "Hmm tak třeba tady" řeknu a zabodnu prst do mapy. Risefield-stojí tam. Je asi 50 km vzdálený od místa, kde se právě nacházím. Ale tak proč ne. Kdybych chtěla, tak tam doběhnu za pár vteřin,ale stejně asi budu potřebovat auto. A peníze.
Na silnici je docela klid. Taky aby ne, vždyť už je po druhé hodině ráno. Slabě mrholí a zem už je docela mokrá, takže radši vydržím stát. Čekám pět minut a žádné auto nejede a co hůř, rozpršelo se víc. Velké dešťové kapky se na mě ze shora valí a mě nezbývá nic jiného, než si hlavu zakrýt rukama. Nemám žádnou bundu. Ani nemusím. Nikdy mi není zima, avšak v zimě musím nosit bundu, abych nebyla nápadná.Ale teď v létě mám na sobě jen riflové mini kraťasy a krátké tričko. A teď mě to docela štve. Chápete? Mám zrovna vyžehlené své vlasy. Moje vlasy. Jestli bych o sobě měla něco říct, tak především to, že mám nádherné vlasy. Ne, ne. Nádherné je slabé slovo. Mám je zrzavé, ale ne rezavé. Taková ta blonďatá rezavá.Prostě světlá. Mám je dlouhé až do pasu a jsou princeznovsky kudrnaté. Jsem na ně pyšná. Jenže teď je mám vyžehlené a ještě bych je ráda měla chvíli vyžehlené.
Mám štěstí. Audi TT, poznám to podle motoru-léta praxe. Sice přitáhnu do města asi velkou pozornost, ale na další auto se mi čekat nechce. Stoupnu si do cesty a čekám až se auto přiblíží. Až je skoro u mě, tak začnu mávat, aby zastavilo. Řídí ho starší muž, asi tak kolem 45 let. "Copak potřebujete slečno?" ptá se mě až příliš obětavě. "Auto" odpovím suše s vědomím, že nic nezmůže. Ten podivní chlap se začne smát a to mě vytočí. Jedním tahem ho vyhodím z auta. Přiblížím se k němu. Cítím jeho silný parfém smíchaný s ženským. Určitě byl v bordelu. Cítím hodně různých ženských parfémů. "Nevíš co se stalo. Tudy si vůbec nejel" použiji na něj svůj nátlak. To je taky hodně účinná věcička. Nasednu do auta a rozjedu se směrem k Risefieldu.
Cesta trvá poměrně dlouho. V rádiu zrovna hrají moji oblíbenou písničku od Within temptation. Jenom co písnička dohraje, tak vjíždím do města. No do města. Spíš do větší vesnice. Teď kde sehnat byt. Hotely nesnáším, ale vypadá to, že pro zatím si s tím budu muset vystačit. Peněz mám zatím dost. 500$. Byly v autě. V peněžence, v kožené. Najdu si hotel, který není nějak extra luxusní. Už když vcházím na recepci, tak si všímám, jak se na mě všichni dívají. Tak zajímavě a vystrašeně. Ne proto, že by se mě báli, ale pro to, že nic takového ještě neviděli. No tak jsem jiná než ostatní. Trochu hezčí a zajímavější. Mám rysy, postavu i výšku prvotřídní top modelky. "Dobrý den slečno" pozdraví mě recepční. Žena, tak 20. Je na mě docela ironická, ale mě to lichotí. Stejně, až budu mít hlad, tak je ona bude první. "Jednolůžkový pokoj" odpovím svým zvonivým hlasem. Mohla bych dělat dokonce i zpěvačku. Recepční mi podá klíček a já na nic nečekám a jdu do pokoje.
Pokoj je překvapivě pěkný. Na stole je pár kytek. Růže a orchideje. Voní to tady krásně. Většinou se mi z vůní dělá špatně, protože jsou přeplácané a velmi silné, což lidský nos nedokáže zachytit. Ale tady to voní fakt krásně. Moje další kroky směřují do koupelny, ale když se na sebe podívám, tak jen tak tak nevykřiknu. Co se mi to stalo s vlasy? A moje řasenka je celá rozteklá. Ale i tak bych do kapsy strčila skoro všechny holky. Půjdu se pořádně prospat. Sice upíři spát nemusí, ale můžou. Potom jsem čilá a mám po ránu dobrou náladu. Teď se muselo ulevit té závistivé recepční. Zítra se půjdu zapsat do školy. A pak začne můj nový život.

Fajn..tohle je jenom úvod..ale slibuju, že to pořádně rozepíšu :)


Vojenská škola :(/

30. listopadu 2011 v 17:34 | NaimA LloYd |  Stories of MY life°
Chtěla bych poděkovat svojí nejlepší kamarádce Niki,protože tu vždycky byla, je a bude pro mě:)



Dobře.Budu psát všechno přesně jak cítím.Nebudu přemýšlet nad slovy.Nebudou procházet hlavou,pouze mým srdcem.Ale není to tak lehké,když vím,že se tam budu muset vrátit.Do té doby,o které chci vyprávět.Vím,možná to zní nelogicky,ale i když tyhle roky nepatří k těm,na které bych vzpomínala s radostí,tak si myslím,že stojí za to je nějakým způsobem uchovat.Možná bych chtěla zapomenou,ale možná mi ten rok a půl bude stále připomínat,že když se zdá,že je něco opravdu hrozného,může to být ještě horší.

Byla jsem na vojenské škole a nechci,aby to vypadalo,že vás odrazuji,ale pro mě to bylo takové,jak to budu popisovat.Když opravdu netoužíte po tom být vojákem,tak na té škole nemáte co dělat.Není to normální škola,přesně jak sem čekala,ale tohle už bylo moc.Na tohle jsem vážně nebyla připravená.Svým způsobem to nebyla špatná škola,byla dobrá,akční,jak by si každý přál.Jenže já ne.Já musím být vždy výjimka.Spousta lidí se mě ptá,proč jsem teda šla na tu školu,když nechci být voják?!A já jim říkám,že jsem nevěděla co vlastně chci.Lidi,co nevědí,co chtějí,ale chodí na gympl.Já jsem na gympl chtěla,vlastně jsem i věděla co chci.Jenže moji rodiče mě přesvědčovali,že na svůj sen nemám,že v mém případě by gympl ani neměl cenu,tak jsem radši poslechla a vybrala si nějakou jinou školu,abych nemusela poslouchat,že jsem neschopná a herečka nikdy nebudu.A já jim uvěřila.Myslela jsem si,že je to můj pubertální výmysl,jak to všichni nazývali.Vybrala jsem si tedy vojenskou školu.Tehdy jsem si říkala,že to může být i sranda.Jenže hned po prvních dvou týdnech jsem změnila názor.Hned po dvou týdnech jsem chtěla přestoupit..Jenže říkejte to rodičům.Ze začátku jsem si říkala, že to vydržím a věci se časem změní,jenže se tak nestalo. A bylo to čím dál tím víc horší.
Tak po měsíci, mi jeden vážně inteligentní kluk vymyslel přezdívku. Přezdívky mám ráda,pořád si nějaký vymýšlím...Jenomže tohle..Tohle nebyla přezdívka, kterou by většina lidí chtěla..A já patřím mezi ně..Prostě začal mi nadávat,že beru drogy..Jako ze začátku mi to přišlo vtipný, protože jsem si říkala,kde to vzal..Já a drogy..Já na to vůbec nevypadám (v tu dobu jsem spíš vypadala jak barbina..Růžový hadry,blond vlasy a růžovej melír). Ale postupem času mi tak začali říkat úplně všichni. Jasně, bylo mi to maximálně nepříjemný..Zkoušela jsem udělat všechno,aby toho nechali.Smála jsem se tomu, ignorovala to,oplácela jim to, ale prostě nic se nedělo a nadávky na můj účet šly dál.. Někdy si ze mě dělali srandu,že jsem nejhnusnější ve škole..Ale i když to bude znít možná trochu namyšleně,já jsem věděla, že nejsem. V každým je přece něco krásnýho.Tolik probrečených dnů a nocí. Úplně mi to shodilo mé sebevědomí a byla jsem doslova chodící troska. Neměla jsem nikoho, kdo by mě utěšil nebo povzbudil. Rok a půl jsem byla dočista sama! A navíc mi tam chyběla moje nejlepší kamarádka, moje druhá polovina.Začalo mi to hodně hodně hodně vadit. A ještě do toho přišel kluk. Jenže byl od tama, kde bydlím a já jsem musela jet každý týden na intr. Věděla jsem, že teď je ten konec, že teď už se tam nemůžu vrátit a poslouchat další nadávky a urážky. Tohle byla moje jediná šance a já jsem ji využila. Doma jsem mamce všechno řekla..Tak po dlouhém přemlouvání se šla se mnou podívat na jinou střední školu. Můj otec s tím do teď nesouhlasí a v tomhle směru jsem ho asi hodně zklamala, jenže promiň tati, ale tohle je můj život! Tak jsem přestoupila..A teď? Jsem prostě nejšťastnější člověk na světě..Moji nejlepší kamarádku mám zpět! A našla jsem si kluka..Konečně mám život podle mých představ...


Tenhle song mi teď hodně pomáhá!!!

Something about..ehmm ME!

30. listopadu 2011 v 16:59 | NaimA LloYd |  →Just Me←
Tak asi slušnoustí je představit se... :) ;)

takže tady na blogu si budu říkat NaimA LloYd :)a budu psát různý příběhy z mojeho života, nebo z mojí hlavy... :)
menši dotazníček.. :D
Obíbená barva: černá s růžovou nebo červenou...prostě černá s něčím :D
Oblíbené číslo: překvapivě 7
Oblíbené jídlo: řízek :D
Oblíbené jméno:Nicol♥ , Anabella
Oblíbená zpěvačka: Katy Perry,Selena Gomez... já nevímm,...
Oblíbený film:Harry Potter,Twilight,...no všechno s upírama... jo a Letopisy Narnie :D