Kapitola 2.- Sestra

4. prosince 2011 v 10:43 | NaimA LloYd |  Đeađ Life
2.kapitolka :)

Leknutím jsem se posadila. Díky bohu, že mě probudil z toho příšerného snu. Hodiny ukazovaly 5:08. To si ještě můžu poležet a vzpamatovat se z té noční můry. Zdála se mi znovu. Po dlouhé době. Víte, měla jsem sestru. Ale radši vám to povím úplně od začátku.
Byla jsme jedna velká upíří rodina. Naše rodina byla ta hlavní, ale po čase se k nám začalo přidávat spoustu vedlejších rodin. Zrovna byla zima. Psal se rok 1577 a já jsem už byla hotová upírka. Ten den jsem vzala sestru s sebou na lov, aby nebyla sama doma. Bylo jí teprve 9 let a byla ještě člověk. Rodiče chtěli počkat až bude starší a pak ji teprve proměnit. Sestra nosila oblečení pokapané svěcenou vodou, aby ji žádný upír nemohl ublížit. Nasávala jsem do sebe vzduch a tím jsem hledala vhodnou kořist. Ale ucítila jsem něco jiného, něco, co už jsem dlouho necítila. Něco, co nebylo zvíře. Vzala jsem Arianu na záda a vydala se za tím pachem. Bylo to kousek od nás, tak 30km. Pod zasněženým smrčkem se krčil malý chlapeček, tak pětiletý a strašně se bál. Kousek od něj stála Priscilla. Jedna upírka z naší rodiny. "Kde máš maminku?"ptala se ho mě známým tónem hlasu. Měla hlad. Měla na něj chuť. "Doma"vykoktal ze sebe chlapec. "Pojď, já tě tam odvedu" přesvědčovala ho a snažila se získat důvěru, což pro nás nebylo vůbec těžké. Já jsem ale moc dobře věděla na co myslí. Takhle to ale nemůžu nechat. "Priscillo!" zařvala jsem na ni. Vůbec se nelekla. No, vůbec mě to nepřekvapilo, už pěknou dobu věděla, že tam stojím. "Anabell"..mluvila dost ironicky. Dost na to, abych po ní skočila. "Můžeš mi říct, co tu děláš?" Strašně mě zajímalo, co mi na TOHLE odpoví. "Chtěla jsem ho odvíst domů" řekla klidně. Zase ten její tón. Fakt mě přivádí k šílenství. Bože jak ona lže. To by poznal každý. Je tak naivní. "Bože Priscillo..Ty jseš ostuda všech upírů" ječela jsem na ni. Moje nervy to už dál nedají. Za chvilku je po ní, jestli takhle bude pokračovat. "Ne Anabell, to ty" odsekla mi suše. Jenom mě zarazilo, jaký důraz dala na to "ty". Ale uznám pravdu, donutila mě se nad sebou zapřemýšlet. Měla tak částečnou pravdu. "Ne, všichni si na nový život zvykli, jen ty děláš stále problémy." Byla to pravda. Zvykli si na to. Nebo alespoň to tak vypadalo. Dobře, jasně že nemůžeme tu chuť na lidskou krev vypnout úplně. Přišla jsem k tomu klukovi,krčícím se pod stromkem. "Není ti nic, maličký?" Voněl překrásně. Vlastně musím říct, že se obdivuji, jak jsem se dokázala ovládnout. "Je mi dobře" odpověděl mi.Chudák. Strašně se bál. "Dobře. Nic z dnešního dne si pamatovat nebudeš. Prostě ses ztratil a potom jsi usnul." Použila jsem na něj nátlak. Opřel se o strom a za pár vteřin opravdu usnul. "Už jsi spokojená? Opět naše hodná Anabell zachránila další bezcenný lidský život. Jen tak dál." Vyjela na mě Priscilla. Viděla jsem, jak jí nabíhají žilky u očí. "I ty si můžeš vybrat" zkoušela jsem ji ještě jednou přemluvit, ať se přidá k nám. Jenom se na mě nechápavě podívala s jedním zvedlým obočím. " Je mi zima" zašeptala moje malá sestřička. "Už půjdeme" snažila jsem se ji uklidnit. "Promiň Anabell, ale já podle tvých pravidel žít nebudu." V tu chvíli mi ztuhly nohy. Nemohla jsem se pohnout z místa. Všechno jsem měla zpomalené. " Ne" dokázala jsem ze sebe dostat pouze tyto dvě písmenka. Priscilla ji šla rovnou po krku. Cítila jsem, jak se jí vytrácí krev z žil a jak z ní odchází život. Její život. Prostě jsem tam jen stála. Neschopná se pohnout nebo zařvat. Neschopná použít svou moc. Neschopná ji pomoct. Po chvíli ji odhodila stranou a zmizela v hlubokém lese. Přiběhla jsem k ní, ale už bylo pozdě. Mé slzy padaly do sněhové peřiny a postupně se v ní ztrácely. Utekla jsem od tama. Běžela jsem domů, ale tam mi nepomohli. I vlastní matka mi řekla, ať na ni zapomenu, že to nemá cenu řešit. Jenže já jsem to chtěla řešit. Při nejmenším jsem chtěla pomstu. 100 let jsem je přesvědčovala, ať se mnou znovu začnou pít lidskou krev, aby jsme mohli najít Priscillu. Ale oni se ke mně otočili zády. Vrchol byl, když jsem je přistihla, jak si povídají, že se mě zbaví. Moji vlastní rodiče. To mě opravdu zamrzelo, a tak jsem od nich odešla a začala jsem se živit na lidech. A teď jsem tu, abych ji našla a zabila.
Už je šest. Slunce začalo dost svítit. Zase bude vedro. Asi bych se už měla začít chystat na svůj první den ve škole. Vezmu si ten černý uplý nátělník a rifle. Musím být normální. Musím zapadat. I když i v pytli by to pro mě bylo těžké. Rychle si pročísnu své vlasy. Nic složitého, jen si je nechám rozpuštěné, pěkně do pasu.Vyčistím si zuby. Do školy se ani nemusím malovat. Asi bych se měla ještě nakrmit. Vezmu si svůj batoh a podívám se na své zásoby. 7 pytlíků krve. To mám tak na den. Takže večer asi půjdu lovit, a pak se podívám do místní nemocnice. Vypiji jeden pytlík a znovu se pro jistotu zkontroluji v zrcadle. Paráda. Můžu vyrazit.
Po cestě mě nic zvláštního nepotkalo. Jela jsem svým novým autíčkem. Jo, lidi se na mě docela koukali, hlavně u školy. Ale přesně jak jsem čekala. No jsem na to už zvyklá. Zaparkovala jsem si auto na první volné místo, které jsem viděla. Kolem mě nebylo ani jedno dražší auto. Když jsem vystupovala z auta pár puberťáků na mě zapískalo. Kdyby tak věděli, že je můžu zničit jedním tahem.
Škola byla jako bludiště. Smrděla. Omítkou a starými svačinami v koši. A taky voněla po krvi lidí, kteří se poprali na záchodě a nebo prostě lidí, co tu jsou. Každá jednotlivá třída byla jiná. Ve třídě na biologii jsem zachytila kostru a vycpaná zvířata. V učebně na zeměpis byla mapa přes celou zeď. Po stranách chodby stálo množství skříněk. Jak si sakra zapamatuju tu svoji?
"Hledáš něco?" - teď jsem málem dostala infarkt. Nevím kde jsem a co tam dělám. Jsem v nebi? Ne to není možný já a v nebi... Ale momentálně přede mnou stojí anděl. Je to ten nejkrásnější člověk jakýho jsem kdy viděla. Říkám člověk, protože s upíry se lidi nedají srovnávat. Ale tenhle by překonal i nějaké upíry a to na 100%. "Já...Ředitelnu" můj bože. To je snad poprvé za můj nový život upírky, co jsem nervózní. Co je to se mnou? "Na konci chodby a pak doprava" poradí mi a při tom se tak nádherně usměje, až se mi podlomí kolena. "Ehm..Děkuju" vykoktala jsem. Ani si nejsem vůbec jistá, jestli to bylo slovo děkuji,ale snad jo. Kdyby aspoň tak krásně nevoněl. Tak krásně. Nádherně...
"Dobrý den" pozdravím, když vcházím do ředitelny. "Dobrý den. Vy jste ta nová"- ředitel se na chvilku odmlčí. Zřejmě hledá mé jméno v papírech. Na stole má nehorázný binec, ale i přes to si všimnu jeho jména. Ronald Montgomery. "Slečna Anabell Hastingsová." No jasně, že jsem měla pravdu, že hledá mé jméno. "Ano. To jsem já" pronesu, jako bych byla královna světa. "První hodinu máte dějepis" řekne suše, podá mi rozvrh a čeká, že učebnu najdu sama. Když vyjdu z ředitelny, na chodbě je už ticho. Učebna dějepisu byla naštěstí kousek. Chvíli váhám,ale nakonec zaklepu. Otevřu dveře a zírá na mě nejmíň 30 páru očí. "Aa slečna Hastingsová" představí mě trochu obtloustlý učitel. "Posaďte se támhle" ukáže na místo v poslední řadě u dveří. "Tu znám" prohlásí někdo šepotem tak, že by ho lidské ucho nemělo šanci zaslechnout. Tento rozhovor mě vážně zaujal. Jak MĚ může někdo znát?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Claire Claire | Web | 4. prosince 2011 v 14:32 | Reagovat

Tak to jo, ale i tak ))
Prdel a břicho :D, jenže nemám vůli a miluju sladký :DD.

2 Claire Claire | Web | 4. prosince 2011 v 14:52 | Reagovat

On se vždycky najde důvod, proč zhubnout :D. Ale někdy stačí jen dobrý oblečení.. Holky no, kluci tohle řešit nemusí :D

3 Tara Tara | Web | 4. prosince 2011 v 16:17 | Reagovat

:) zajimá mě kdo že  ji to zdá :)

4 Claire Claire | Web | 4. prosince 2011 v 18:29 | Reagovat

Jéj, děkuju :D.
Jo jo, asi před 14 dny :))

5 Ter Ter | Web | 4. prosince 2011 v 18:44 | Reagovat

jóono :)).. Amerika .Anglie .. chci se tam podívat^^.. další můj sen.:D do Anglie možná příští letní prázdniny.. by jsme chtěli s mamkou^ :)
jojo tak ať vám to teda vyjde! :P :)

6 Claire Claire | Web | 4. prosince 2011 v 22:41 | Reagovat

Tak to se těš, je to tam nejlepší :)).
Určitě se ti tam bude líbit, hlavně Primark :D.

7 Ignitus Ventus Ignitus Ventus | Web | 5. prosince 2011 v 7:58 | Reagovat

Ahoj, moc zajímavě píšeš a ráda se spřátelím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama